Hostiho web (© Vít Meloun aka Hosti)

Archivní zápisy, které jsem začal psát, uložil na jindy, a o nichž už vím, že je nedokončím. Plus pár nesouvislých postřehů. Jako celek méně smysluplné než obvykle, s jednotlivými částmi to snad tak zlé nebude. Ale jeden nikdy neví - já bych těm blogérům moc nevěřila, pani...

---
Skoro vždycky, když slyším Klaus, padne - nejpozději o větu dál - slovo namyšlenost či přílišné sebevědomí. Nebo arogance.

Ponechám teď stranou svůj názor na jeho aroganci, a vlastně Klause celého - chci se bavit o něčem jiném, co mě vždycky, když podobné řeči slyším, napadá. A sice: Opravdu je takový neodpustitelný prohřešek, když někdo něco umí a nestydí se to říci? Když místo toho, aby pokrytecky předváděl skromnost a v duchu se bral jako super znalce, prostě řekne "jo, tomuhle rozumím, v tomhle jsem dobrej"?

Vezměte si Radka Hulána. Jeho blog čtu dlouho, nějaké 3 roky. Ze začátku jsem jej bral jako výborného blogera, bavil mě styl jeho psaní a provokace. Posledni dobou už to není ono - buď začíná on psát povrchně a pořád se opakuje, nebo jsem už já za tu dobu někde jinde; prostě mi od určité doby nějak... nesedí. Což je teď jedno. Každopádně, vím, že když se vyjadřuje k webdesignu či k počítačům celkově, tak ví, o čem mluví, a nemám problém to uznat.

I proto mě fascinuje banda frustrátů, která se všude, kam Radek napíše, vyrojí. Lidé, kteří nemají na srdci nic jiného, než v diskusích (většinou s RH absolutně nesouvisejícími) ukázat, že není tak dobrý, jak říká, že jeho firma byla v krachu, že ta modelka, s kterou žil, vlastně není moc hezká, že na vlastní oči viděli, že to jeho auto za milion stojí úplně za hovno, že... Bla bla bla.

Uznávám, Radek občas někdy něco přepískne. Ale z těchhle lidí nemluví snaha o faktické opravy nebo o věcnou diskusi - mluví z nich snaha si na něm léčit mindráky. Takové to já, Franta, si taky kopnu do toho Hulána, já na to mám! Touha pranýřovat jej, udělat z něj démona, totálně ho znemožnit kde to jde, hrabat se v jeho soukromí... a to všechno jen proto, že si o sobě dovolil říkat, že něco umí - což se (chtělo by se napsat "tady v Čechách") neodpouští.

Na určitou skupinu lidí funguje cizí sebevědomí jako čevený hadr na býka... To nepochopím.
---

Jo, tak tohle už byl dost starý zápich, tak rok a půl. Je psaný trochu suše, ale jeho hlavní myšlenka pořád platí. Nenávidím frustrované idioty, kteří se kohokoliv nadprůměrného snaží ubít na svou úroveň, a dělá se mi z nich nedobře. Ovšem, publikovat článek, ve kterém se najednou vyskytují klíčová slova Hulán a Klaus, to jsem si doteď, kvůli komentářům, nedovedl představit (sice o ty dva ve článku vůbec nejde, ale známe své papenhajmské). Tak uvidíme . Jedeme dál.

---

Nemám rád průměr. Kdykoliv jsem se zabýval nějakou činností, která mě bavila, a zjistil jsem, že jsem v ní jen průměrný a už není v mých možnostech se zlepšit, přestal jsem s ní.

Třeba kytara. Začal jsem na ni hrát někdy před pěti, šesti lety, bavilo mě to, a - proto - celkem i šlo. Pár hodin denně jsem trénoval, po několika měsících jsem hrál skutečně dobře. Jak šel čas, pořád jsem se učil, hrál písničky svých oblíbených kapel i různé věci ze zpěvníku. K narozeninám jsem dostal svůj tehdejší sen, elektrickou kytaru, pak i aparát a krabičku s efekty.

Přišly sny o zakládání skupin, kamarádi, kteří byli pro věc nadšeni, první zkušenosti s (dnes už vím, že úplně klasickou) situací, kdy se vždycky u piva vymýšlelo, jak se naše formace bude jmenovat, jak se bude stát na pódiu a podobně, a druhý den se zjistilo, že polovina z "kapely" neví, co to je akord, či jak se vůbec jejich nástroj pořádně drží.

Časem jsem v několika kapelách opravdu hrál. Začínali jsme s převzatým repertoárem, což bylo super: konečně jsem si vyzkoušel, jak se hraje ve více lidech, zjistil, že není úplně jednoduché se ve více lidech sehrát a domluvit, ale že to jde a že je to zábava.

S poslední kapelou, ve které jsem byl, jsme chtěli hrát vlastní věci - a přesně tady se objevil zádrhel. Ač jsem hrál dobře a zahrát už jsem byl schopen hodně věcí, žádné své nápady jsem do strun nepřenesl, prostě to nešlo. Oproti kamarádovi, který byl naopak vyložená rodička nápadů, jsem si začínal připadat jako absolutní béčko. Snažil jsem se, ještě tak tři měsíce. Ale nešlo to, tak jsem skončil a od té doby si zabrnkám párkrát do roka.

Nemám prostě průměr rád. Vezměte si, jak trapně vypadal ve stínu Mozartova génia průměrný skladatel Saliery...
---

No, když už jsme u tý muziky...

---
Miluju, když mi někdo řekne: "Posloucháš [abc] muziku, protože se chceš cejtit [xyz]! Jen o to ti jde, chceš si tím něco dokazovat!". Za výrazy [abc] a [xyz] si lze dosadit třeba "tvrdou" a "drsně", "starou" a "chytře", "měkkou" a "zajímavě", to je jedno (a já, se svým rozmanitým vkusem, už jsem slyšel každou z oněch variant... ). Nemůžu si pomoct, ale tváří v tvář těmhle amatérským psychologům a vykladačům motivace mám vždycky pocit, že to nejsem já, kdo si tady "něco dokazuje"...
---

Pokračovalo to vysvětlením - jako že výběr muziky není věc racionálního uvažování, ale prostě hra pocitů, které ve mě ta či ona hudba vyvolá. Že jde o ryze subjektivní záležitost, kterou nemůže posuzovat (a natož z ní něco vyvozovat!) kdokoliv jiný, než právě já. Ale... jebu to, nemá to cenu. Kdo chápe, chápe už z onoho začátku, a kdo nechápe, nepochopí stejně.

No nic. Pár konceptů ještě v záloze mám, tak třeba časem. Je zajímavé číst něco, co člověk psal před delší dobrou - myslím si, že jsem od té doby trochu... změnil styl :-p. Ale to je fuk. Každopádně, za chvíli tu máme vánoce, tak si je užijte (aspoň vy), rozjímejte o uběhlém roce, těšte se na rok další, otravujte o Štědrém dnu celý svůj telefonní seznam zaručeně původními rádoby-vtipnými SMSkami, podpořte supermarkety ve všem tom šílení, a... nezblázněte se z toho!