Hostiho web (© Vít Meloun aka Hosti)

Jak jsem naznačil před rokem, plánoval jsem tenkrát s psaním blogu, respektive s blogem celým, seknout. Jestli natrvalo nebo ne, to jsem nevěděl, ale něco z toho jsem udělat chtěl.

Důvody? Byly - díky za optání. Nemá cenu je rozepisovat. Důležité je to, že jsem se nakonec rozhodl jinak. Zrušit doménu a hosting, to mi přišlo jako jen tak zahodit pár let života, a na to jsem moc sentimentálně založený člověk - udělal jsem tedy kompromis a řekl si, že už sem nebudu psát články. Aspoň dokud tahle divná nepsací nálada nepřejde. Nevydržel jsem úplně, v průměru jsem si jeden článek za měsíc napsal (ovšem článků plnohodnotných, které nebyly vytaženy "ze šuplíku" nebo které nebyly z větší části založeny na citaci odjinud a mém krátkém komentáři k ní, bylo jen pár), ale to je fuk.

Teď, ve 2 ráno, den po mých dvacetinách, nad tím vším zase přemýšlím. Mám svůj blog rád. Občas, když na to mám náladu, zabrousím do archivu a čtu některé své staré články. Baví mě to - jak jsem už řekl, v některých ohledech jsem (i když na to asi nevypadám) dost sentimentální člověk, a rád vzpomínám. I na věci, na které vlastně vzpomínám nerad. Skoro u každého článku si vybavuji, kdy jsem ho psal, proč jsem ho psal a co jsem v té dobře prožíval a poslouchal za hudbu - a je to úžasný zážitek, tenhle dech doby.

Rozumím, že to hodně z vás nechápe, ale s tím se už holt musí počítat. Pokud nerozumíte, zapomeňte na to.

Dál musím (ne nerad) přiznat, že už mi několik lidí pochválilo kvalitu článků a styl psaní, což potěší. Píšu často o složitých věcech, navíc ne jednoduše a občas provokativně, což implikuje nemalé procento čtenářů, kteří prostě nepochopí, co chci článkem říct - a proto jsem rád za lidi, kteří porozumí.

Často se říká, že lidé neumí číst; já bych si dovolil tvrdit, že lidé neumí chápat. Pokud zvládáte základy abecedy, psaný text je pro vás oproti mluvenému slovu jen o něco málo složitější (hůře se v něm například rozpoznává ironie), ale nemyslím si, že by šlo o podstatný rozdíl.

Vezměte si situaci, kterou znáte z internetu: Člověk napíše článek, a do diskuse zákonitě přijde frajer, který si článek přečte, špatně jej pochopí, domyslí si do něj kraviny, které autor nikde neřekl, a tyhle kraviny pak autorovi, s nadřazeností předsedy akademie věd na meetingu ČSSD, omlátí o hlavu. To známe všichni, že. Ale opravdu to je jen problém internetu? Nestává se vám to, v menší míře, dnes a denně i při rozhovorech?

Mě tedy pořád. Například tenhle rozhovor (už nevím, s kým jsem jej vedl):

Já: By mě zajímalo, jak to, že má [nějaký moderátor, co zrovna byl v televizi] tak bílý zuby - já si je čistím 3x denně, a stejně tak nevypadaj. To asi bude nějaký speciální bělení, co?

Ten-s-kým-jsem-se-bavil: No jo, že se zrovna ty staráš o bílý zuby. Copak seš nějakej manekýn? Si myslíš, že budeš nějakej borec? Si je nech taky vybělit, ale nevím, proč se staráš o takový nepodstatný píčoviny... (bla bla bla)

...suma sumárum: Já neřekl, že bych chtěl taky takové zuby, jen jsem se ze zajímavosti zeptal, jak k nim asi dotyčný přišel. A vzápětí jsem se stal terčem honění ega, že se starám o kraviny a chovám se jako primadona.

Nebo jeden můj Tweet - po něm mi snad deset lidí přímo ústně říkalo, že odkazovaný článek rozhodně nemá pravdu, že je v něm plno nesmyslů, že... atd. Jenže copak já někde napsal, že s ním souhlasím? JENOM jsem řekl, že mě překvapuje, že není psán z pohledu "autorská práva jsou blbost, protože všechno patří všem; žíjme v míru a bojujme s nadnárodními korporacemi". Nic víc, nic míň.

Ostatně, tahle neschopnost chápat je jeden z důvodů, proč jsem veřejné psaní omezil. Když se vám poprvé stane, že někdo nepochopí váš článek, máte snahu mu jej vysvětlit. Když se to stane potísícáté, a navíc je polovina z nechápavých reakcí agresivní a osobní, unaví vás to a otráví.

(Blogovat se naštěstí dá přestat - ovšem s mluvením s lidmi to je horší, a jak jsem říkal, i v reálném světě v normálních rozhovorech k těmto nedorozumění dochází často. Jak řešit tohle, ještě nevím, ale otrávenej jsem už taky dost a s některými lidmi se prostě už snažím mluvit co nejjednodušeji a nejjednoznačněji. Nebo co nejméně.)

Ale to jsem, jak se mi rádo stává, odbočil. Zpět tedy k blogu samotnému.

Blíží se třetí narozeniny Hostiho webu. Přemýšlel jsem, jestli na něm k této příležitosti něco předělat, upravit. Vím, že design je šílený, ale nemám čas a ani chuť s ním cokoliv dělat. Web asi zůstane, jaký je, až do své "smrti". Mám ho takhle docela rád. Kouzlo nechtěného navíc je, že zřejmě odrazuje čtenáře (spolu s nízkou frekvencí přidávání článků), což shledávám, narozdíl od 16letých světem protřelých internetových podnikatelů, jako významné plus.

Jak totiž vždycky s oblibou říkám: blog píšu hlavně kvůli sobě .

Dobrou noc!