Hostiho web (© Vít Meloun aka Hosti)

Dneska jsem - maje na paměti ne úplně nejlepší včerejší zkušenosti, kdy jsem měl celý zbytek dne pocit, že mi někdo zalil žaludek betonem - po dlouhém rozvažování odmítl lákavou nabídku poobědvat ve firemní jídelně a rozhodl se vyrazit na oběd do města. Měl jsem v plánu skočit si do nějaké restaurace na náměstí.

Když jsem najel na silnici a po 10ti minutách se pohnul asi o 30 metrů, přičemž jsem si stihl za neustálého opakování cyklu spojka - jednička - pustit spojku a přidat plyn - 3 sekundy jízdy - spojka - brzda - vyřadit - pustit spojku ujasnit nesporné výhody automatické převodovky, střihl jsem to na první zatáčce k nejbližšímu hypermarketu, o němž jsem zrovna věděl, že je v něm čínská restaurace.

Nudle a podobné imitace jídla moc nemusím, ale co - jednou za čas se to skousnout dá, a aspoň se člověk kulturně obohatí .

Nu což. Dojel jsem, našel fleka na parkovišti, vybičoval veškerý svůj parkovací um (uznávám, jisté rezervy ještě jsou) a úspěšně zaparkoval. Cestou k čínské restauraci, která je v hale marketu, jsem byl nucen projít kolem nebezpečného bloku pokladních - za použití nejnovějších maskovacích technologií, vyvinutých britskými vědci, se mi však porařilo projít nepozorovaně a bez újmy.

(Jestli nechápete, o čem mluvím, zřejmě se do vás nikdy nezamilovala pokladní ze supermarketu.)

Vybral jsem si nakonec i docela dobré jídlo, nějaká pikantní kuřecí směs s nudlemi. Když jsem z něj skoro půlku spořádal, došlo mi, že slovo pikantní není v jeho názvu nadarmo, a pocítil akutní nedostatek tekutin. Zvedl jsem se tedy od stolu a namířil si to k baru, že si jako něco k pití doobjednám.

Už během jídla jsem se vcelku bavil - vedle seděl jakýsi párek, nad kterým kdyby visel transparent "JISTOTY A PROSPERITA", neváhal bych a řekl, že jsou fotomodely pro plakát ČSSD. Poloplešatý chlap v monterkách, za dlouhými nehty špína, podle slovníku určitě žádný vášnivý čtenář; vedle něho baba s trvalou na hlavě, evidentně trpící snahou nedostatek vkusu vykompenzovat kvantitou výrazných rádoby-zlatých cetek a výraznou kabelkou, která by svou kapacitou průměrnému skautovi vystačila tak na dva týdny v divočině. Oběma těmto postavičkám mohlo být tak kolem šedesáti, a když jsem si s jídlem sedal k vedlejšímu stolu, zrovna zapředli debatu plnou spravedlivého hněvu na téma, cituji, "von dělá hovno, sedí si v kandlu, a bere za to patnáct litrů!".

...

No, tak těsně před tím, než jsem si šel pro pití, tihle dva bojovníci za sociální smír dojedli a šli platit. Když jsem k baru došel já, zrovna dostali účet.

Proběhlo tam asi toto:

Babka (na Vietnamku za kasou): Tak kolipak po mně chceš?

Vietnamka (samozřejmě trochu neumělou, ale dost srozumitelnou a na jejich poměry málo komolenou češtinou): Budete platit dohromady nebo zvlášť?

Babka (dělala, že nerozumí) - zvýšeným hlasem: Cože chcéš??

Dědek (na babku): Emh hm nooo.. Too... Jako že esi to zatáhneš ty, nebo já... Nebo... (Zřejmě chtěl ještě dodat, že by též oběd mohl zaplatit přeceda Paroubek, což už se bohužel nikdy nedozvíme, jelikož ho tento mentální výkon natolik vysílil, že už se do další konverzace nazapojil.)

Babka (na dědka hodila nasupený pohled, a zbývající zlost soustředila na Vietnamku): Hele, já ti prostě nerozumim. Tady seš v ČE-CHÁCH, tady musíš ČE-SKY!

Vietnamka (obdivuhodně nenasraná, snažíce se pečlově vyslovovat): Jestli svůj lístek zaplatíte každý zvlášť, nebo jestli zaplatíte oba lístky dohromady.

Babka: Jó tó, kdybys to řekla rovnou, tak nás tady nedzržuješ! (!!) Zaplatím voba (dědek na ni hodil vděčný pohled, a jal se pokračovat ve svůdném flirtování s nějakou mladou brigádnící, co dělala u inforomčního stánku, které spočívalo v tom, že když se otočila, čuměl ji vyhládle na zadek) Kolik to jako bude?

Vietnamka: (teď už nevím, kolik to bylo - to je fuk, třeba) 124 korun, prosím!

Babka: Jéžiš, toliik?? Dyť to mělo stát (tolik a tolik - prostě si bába vymyslela cenu)!

(V tuhle chvíli začínala být Vietnamka dost bezradná a já dost nasranej, protože mě pálila huba a chladlo jídlo - oboje kvůli tý zasraný krávě.)

Já: Prosím vás, támhle máte ceník, tak si to tam snad přečtete, kolik to stojí, ne?

Bába: No to sem si jako četla, a stálo to míň!

Já (pořád relativně slušným tónem): No tak jste si to asi přečetla špatně; ta paní tu dělá, tak asi bude vědět líp než vy, kolik to jídlo stojí!

Dědek se na mě krátce podíval, ale prdelku brigádnice shledal zajímavější, tak pokračoval v jejím zkoumání.

Babka: No to bych se teda móc divila, já tu nejsem poprvý, mladej pane! Si tady z nás ty rákosáci dělaj blbce!

No, tak jsem babku obešel, stoupl si před ní, a s úsměvem Vietnamku poprosil (volume tak akorát, takže to slyšelo i pár lidí kolem): Prosím vás, až ti burani zaplatí, donesete mi Mattonku?

Mám sice podezření, že mi Vietnamka moc nerozuměla, ale co - pití mi pak donesla, a nasranýmu pohledu těch dvou křupanů se budu smát ještě dlouho .

Když jsem pak dojedl, zaplatil, řekl "nashledanou" a odcházel, nějak mi té Vietnamky přišlo líto. A trochu jsem se cítil provinile.

Jenže copak já za to můžu, že takováhle zasraná lůza, jako ten dědek s babkou, jsou taky Češi?