Hostiho web (© Vít Meloun aka Hosti)

Update: článek byl psán v roce 2006, dnes už není aktuální.

Někdy před šesti lety, tehdy ještě hudbou příliš nedotknut, jsem poprvé sáhnul - po vzoru svého táty - na kytaru a od té doby mě tahle záliba nepřešla. Začínal jsem, samozřejmě, na klasické akustické španělce (to je ta normální ), počátační triviální střídaní dvou (případně tří) akordů jsem rychle zvládl a...především mě bavilo. Pokračoval jsem, trénoval zezačátku i několik hodin denně. Později jsem migroval na kytaru elektrickou (můj vysněný dárek ke třináctinám; kopie slavného Gibson Les Paulu), na kterou jsem se dál učil. Postupně mě přestávalo bavit brnkat si doma sám pro sebe (a pro uši sousedů, kteří však naznačovali, že by se bez tónu, linoucích se plynně ode mě, hravě obešli), proto jsem začal shánět kapelu.

První kapela byla se spolužáky z gymnázia - v repertoáru jsme měli asi 20 písniček, hlavy plné plánů o rozestavění na pódiu a skvělých názvů skupiny. Což o to, projekt vypadal slibně. Problém byl ale v tom, že v záplavě snů o nejnovějších Marshall zesilovačích či bubnech Pearl (speciálně bubeník se vyznačoval tím, že snad ani v životě bubny neviděl, ale o to víc o nich měl teoretických poznatků, které posléze převáděl do praktických pouček, jimiž s výrazem profesionála častoval každého, kdo v okruhu 10m vyslovil slovo hudba - zdravím tě, Miloši ) se jaksi nekoukalo na to, že jsem byl jediný z - myslím, že tehdy pěti - členů, který uměl na svůj nástroj vůbec trochu hrát.

Po cca půl roce nám došlo, že tudy cesta nevede.