Konečné řešení Evropské otázky!

U mého posledního článku o pádu vlády se rozvinula vcelku zajímavá debata o EU. (Pokud vám na tom přijde něco divného, vězte, že na blozích to je normální :-p.) Počátečním impulsem k ní byl jeden odstavec, kterým jsem se o EU otíral.

Předmět doličný:

Co zatím dělá ODSka? Zcela v rozporu se svým evropským programem (tím předvolebním, samo sebou) vesele předává pravomoce z národní úrovně do Bruseli, odkud nevolení úředníci chrlí jedno nesmyslné nařízení za druhým, snaží se regulovat kde co, a dělají stovky dalších nesmyslů, jen aby tak ospravedlnili smysl vlastního postu. (...)

Fráze o nevolených úřednících a další, které jsem zde použil, vedly Pavla k reakci, a ta odstartovala následnou diskusi.

Se zájmem jsem ji sledoval a moc do ní nezasahoval. Ač je můj osobní postoj k EU jasný - a ač jsou určité věci, o kterých nediskutuji -, rád si na tohle téma přečtu polemiky, zakládající se na faktech a argumentech. Nemám ohledně EU tolik konkrétních znalostí, abych se cítil na to, někoho o postoji k ní poučovat, a rád si je čtením doplním.

Ovšem, jak známo, fakta jsou jedna věc - druhá (ne však v důležitosti) věc je jejich interpretace. Čím dál tím víc se začínám přiklánět k názoru, že něco jako objektivita (ve smyslu... objektivní pohled na, třeba, politiku) neexistuje, a že si každý (více či méně pod)vědomě přiohýbá fakta k obrazu svému. Táta přání a jeho dcera myšlenka, jak říkali staří Řekové.

To je keců, to je keců... O co mi jde? O jednu věc: bez emocí a frází říci, co mi na EU vadí - vzato fundamentálně.

EU by se dala přirovnat ke státu a jednotlivé členské země k jeho regionům (společný parlament, soud...). Každý region má však zároveň svou vládu. Nyní se navrhuje, aby byla, na úkor vlády regionu, posílena moc centrální vlády (Lisabon). Což asi i dává logiku - pokud by opravdu o stát šlo. Ovšem, představte si v reálu stát, jehož každý region by mluvil jinou řečí, měl odlišné (někdy dost, někdy jen trochu - ale měl) kulturní zvyklosti, zájmy i historický vývoj. Představte si to.

Sice se vedou spory o to, do jaké míry jsou postupy, jimiž jsou "centrální vládci" voleni, demokratické; do jaké míry jsou vůbec voleni a jaké mají reálné pravomoce oproti těm, kteří nejsou přímo voleni, ale dosazováni. Ale to jsou pro mě, v dlouhodobém pohledu, věci podružné: jde mi o celý princip jakéhosi nadnárodního státu. To je totiž idealistický nesmysl.

Evropská Unie jako zjednodušující prvek v obchodování mezi suverénními státy, v možnostech pohybu pracovních sil a podobně? Jsem pro všemi deseti.

Ovšem pokusy o superstát, hnané naivními představami o tom, že se se Evropské země po tisíci letech konečně dohodnou (jak dobře napsal Lokutus), a co víc - že se dohodnou na společných rozhodnutích, výhodných pro všechny, tomu opravdu tleskat nemohu.